Milan Rokyta
Demokracie na nadnárodní úrovni nefunguje, protože existují různé národní zájmy. Pravicové a levicové přesvědčení, které je dominantním dělítkem rozdílných zájmů v národní demokracii, není při rozhodování na nadnárodní úrovni hlavním faktorem, zjistili ekonomové.
Zemědělskou politiku Evropské unie založenou na štědrých dotacích podporují francouzští i polští politici, ať již jsou z pravicového, nebo levicového tábora. Proti uznání samostatného Kosova byly vlády Slovenska i Španělska bez ohledu na barvu vládních politických stran, protože ani pravice ani levice nechtěla uznáním samostatnosti provincie poskytnout ospravedlnění pro snahu o separaci vlastních národnostních menšin. Čistí plátci do rozpočtu EU (země, které odvádějí do bruselské kasy více, než z ní získávají), nebudou podporovat zvýšení členského příspěvku do EU odvislého od výše hrubého domácího produktu země. Země s vysokými sazbami spotřebních daní budou podporovat zvyšování minimálních sazeb EU.
Navíc bruselské rozhodování je příliš vzdálené a odpovědnost rozptýlena. Lidé vědí, že se rozhoduje „někde v Bruselu.“ Lidé tuší, že důležitými orgány, kde se rozhoduje, jsou Evropská komise, Evropský parlament, Rada ministrů a Evropská rada. Ale kdo konkrétní má odpovědnost za jakou směrnici, je nejasné. Politici často ve svém národním parlamentu předkládají k formálnímu schválení (implementaci) zákony vyplývající ze směrnice, které odsouhlasili v Radě jejich předchůdci z vlád, jež mezitím padly. Za schválení konkrétních směrnic a nařízení nemůže volič svým hlasováním potrestat nebo odměnit konkrétní politiky.
Ve skutečnosti všemi institucemi Evropské unie procházejí návrhy Evropské komise hladce. Existuje totiž neformální pakt mezi evropskými politickými stranami hlavního proudu, které se shodují v politice neustálého předávání pravomocí na Brusel. Lisabonskou smlouvu podporoval jak Paroubek, tak Topolánek, Merkelová stejně jako Blair, Berlusconi stejně jako Zapatero. Jejich strany tvoří v Evropském parlamentu a Evropské radě kartel, který bez problémů schválí jakýkoliv návrh Evropské komise. Navíc europoslanci mají skupinový zájem na posilování vlastních pravomocí – tedy na prohlubování evropské integrace.
Jak uvádí profesor Roland Vaubel z univerzity v německém Mannheimu: „Než aby mezi sebou soutěžili, tvoří spíš jednu velkou stranu – stranu evropské centralizace. Evropský parlament zastupuje sám sebe.“
I když se objeví v Evropském parlamentu rebel – euroskeptik z přesvědčení –, nemá šanci cokoliv prosadit. Do základních smluv EU je totiž vtělena pojistka proti demontáži stávajícího modelu fungování Unie. Žádný poslanec Evropského parlamentu nemá právo navrhnout zrušení nějaké stávající směrnice nebo nařízení. Nemůže se postavit a říct: „navrhuji zrušení směrnice 77/2001 o podpoře výroby elektřiny ze solárních elektráren, protože se to ukazuje jako neefektivní drahá regulace.“ Nemá na to právo. Jediná instituce, která má právo navrhovat Evropskému parlamentu návrh směrnice či nařízení nebo jejich rušení, je Evropská komise.
Kdo by si snad myslel, že europoslanci mohou prosadit svoji vůli alespoň jednou za pět let, když schvalují Evropskou komisi, je na omylu. Jak stanovila Lisabonská smlouva, „členové komise jsou vybíráni podle celkové způsobilosti a evropanství.“ Podmínkou „evropanství“ je tedy na věčné časy ústavně zakotvena vedoucí úloha ideologie stále silnější evropské integrace.
Z toho plyne, že nemá žádný smysl kandidovat do Evropského parlamentu s heslem „prosadím zrušení hloupých evropských směrnic a nařízení“. To, co bylo možné v národních parlamentech, v Evropském parlamentu možné není. Nemá tedy ani velký smysl volit do Evropského parlamentu – nač vybírat mezi jednotlivými kandidáty, když žádný z nich nemůže zajistit změnu trendu?
Vliv voliče volícího do Evropského parlamentu na utváření evropské legislativy je pramalý. Většinu klíčových rozhodnutí ve skutečnosti činí vůdčí politici největších států EU v čele s Německem a Francií a nevolení byrokraté v Evropské komisi.
Malý význam voleb do Evropského parlamentu rozpoznali intuitivně i voliči a volební účast ve volbách do Evropského parlamentu klesá v každých volbách.
Jinými slovy, možnost volit do Evropského parlamentu své zástupce nám nenahradí úpadek demokracie na národní úrovni. Evropskou unii nelze reformovat skrze Evropský parlament. EU nelze reformovat zevnitř. Ti, kdo měli ambici pokusit se reformovat EU zevnitř a dušovali se, že nepodpoří žádné další přenesení pravomocí na Brusel, se nakonec vždy stali součástí mašinérie, která neustále posiluje moc institucí Evropské unie na úkor demokraticky svěřených pravomocí členských států a na úkor svobody občanů.
Je proto nejvyšší čas zamyslet se nad úpadkem svobody a parlamentní demokracie v České republice a ukázat alternativu vůči našemu členství v bruselské Evropské unii s nacistickými kořeny – budoucnost přímé demokracie v ČR a Federace Komun nezávislé na rozhodování politiků a byrokratů v Bruselu.
ALE POZOR..! vězme, že...
..V současnosti jsme svědky zajímavých průlomových historických událostí. To, o čem se dříve hovořilo jako o konspiračních teoriích, je dnes veřejností spíše vnímáno jako jedna z připustitelných možností sledu událostí.
Není se samozřejmě čemu divit, protože my dávno víme, že tam, kde je koncentrovaná moc, a v monetárním* systému moc nepředstavuje nic jiného, než především peníze a soukromé vlastnictví, tam je samozřejmě i svoboda, ovšem absolutní svoboda, o které se obyčejným lidem ani nesnilo. Soukromé vlastnictví je emitorem svobod jednotlivce - vlastníka, která je příčinou a současně následkem všeho co kolem sebe vidíme. Platí, že čím více soukromého vlastnictví a peněz, tím více svobody vlastník má.
Já se zde pomocí krátkých bodů pokusím přiblížit důležitou pointu toho, že pravice, potažmo neoliberalismus, stojí na základech pravdivých, funkčních a svým uživatelům a šiřitelům prospívá.
Svoboda jako dostupná komodita
Jak docílit toho, abych byl ten nejsvobodnější? V peněžním systému v kombinaci s kapitalistickým systémem mi nezbývá nic jiného, než maximalizace zisku. Za utržený zisk si pořídím luxusní bydlení, zajistím si jídlo, dobře se ošatím, pořídím si vůz, dva vozy, tři vozy a v případě sexuální potřeby si zaplatím prostitutku. Co bych se namáhal s udržováním vztahů, když mohu střídat partnerky každou hodinu - mám na to kredit!
Bohužel uspokojování prostých fyziologických potřeb nejsou jediné aspekty života svobodných a vyvolených.
Abychom pochopili podstatu tohoto systému a vnímání peněz jako generátoru moci, musíme si uvědomit, že vyvolení a svobodní jedinci v žádném případě nevykořisťují pro peníze, ale vykořisťují pro dostupnost koupitelného blahobytu a rozšiřování svých svobod!
V případě, kdy se vás pravice pokouší zpracovat k tomu, abyste jí uvěřili, ať už v diskusi či pro ovlivnění volebního výsledku, hovoří neustále o svobodě a svobodách jednotlivce (nemyslí svobody slova, nemyslí svobody občanské, ale trhu!), přičemž jakkoliv to může znít lákavě, je to holý marketing a v horším případě propaganda. Ale pozor, stojící na pravdivé základně, ovšem pravdivost a účelnost pravicové ideologie má diametrálně odlišný význam a dopad na společenské třídy. Věřte, že pokud půjdete a budete volit pravici a tato pravice se dostane k moci, zcela jistě si uzpůsobí prostředí k tomu, aby zabezpečila (nebo zvýšila) míru svobod pro cílovou skupinu. Kapitalistická pravice zcela jasně deklaruje, že bude hájit zájmy jednotlivce a jeho svobodu (trhu). Ovšem není jednotlivec jako jednotlivec. Někteří jsou si rovni a někteří rovnější.
Komunismus jako funkční nástavba kapitalismu
Zdá se vám to zvláštní? Mně ne. Nejsvobodnější = nebohatš í => nejšířeji vlastnící lidé planety žijí v komunismu a paradoxně i za existence monetarismu.
To však není nic jiného, než zvrácenost a zcela neuspokojující společenký a ekonomický systém pro všechny, nebo alespoň pro VĚTŠINU !
Grafika a úpravy: Jarda Horák
